GO kayaking

Baras o čerťákách

„Tak už zase pouštěj Lipno…“,

jsem si řekl začátkem srpna při pohledu na kalendář vodáckých radovánek.
Je mi 61,6 roku a stále se motám mezi mlaďochy, předstíraje, že jsem ještě jůra. Vlastním kajak Necky Bliss s děsivě zprohýbaným dnem, které by mohlo vyprávět… – ale naštěstí jsem mu ještě o pořádně ostrý kámen neprořízl pusinku. Pokud jde o mé vodácké vyžití - během roku dávám šplouchy spíše lehčí, avšak s krásným vůkolem – jak se tak člověku s věkem mění stupnice hodnot. Tu a tam sjedu pravda něco těžšího, ale spíše jen, když se nějaká ta WW IV vyskytne na řece jaksi náhodou. Obecně lze říci, že obtížnost Čertových proudů je na hranici mých sil a je pro mne stále velkou výzvou - co takhle to zkusit letos zase?
A stejně jako loni a předloni začínám (pozdě, ale přece) cvičit a chodit na kanál v Českém Vrbném, abych do té trmy–vrmy nelez přece jen přímo od židle u počítače. Faktem je, že si přitom tajně přeji, aby mi do toho nakonec něco neodkladného vlezlo - stejně jako loni a předloni, kdy jsem si vždycky docela oddychl, že do té hrůzy nemusím.
Letos se však spásná povinnost vedoucí ke zrušení akce nekonala, a tak v pátek 5. září sedím se čtyřmi mladými orly v autě směr Loučovice. Rostoucí hrůzu z neodvratného se snažím odvrátit vtípky a vzpomínkami, z nichž některé uvádím větou: Jó, to jste ještě nebyli na světě… Už déle se mi za to dostává přezdívky Klekí Petra – „žijící již mnoho zim …“ - a trochu si už vše pletoucí. Pár let mám od mladých na talíři třeba příběh ze Salzy, kde jsem je poučoval, že si nic nemohou zapomenout doma, když budou mít dokonalý seznam věcí na cesty, jako mám já. Ještě dneska slyším jejich řev, když jsem ten samý večer lez od jednoho stanu k druhému a nenápadně se ptal, jestli nemaj rezervní spacák…
Nechme však lichých keců - cíl lipenského slalomu pod hrází je tady, couvnout už nelze. V nechutném vedru se cpu do neoprénu, ač i voda je teplá – přece jen se míň odřu až poplavu… Dušička se ve mně zmenšuje, zvláště pak při zjištění, že jsem se svou placatou lodí už slušný exot, který zanedbal módní a účelnou vlnu baculatějších „kríkáčů“, čili lodí na těžší vodu evidentně vhodnějších. Cestou do vody se zapřísahám, že toho ihned nechám, jestliže se už po první lehčí pasáži ke Svatému Prokopu nebudu cítit bezpečně a budu sebemíň nejistý. Ale to už sedím v lodi, krátké rozdýchání (jednou nosní dírkou nádech a druhou výdech prý propojí mozkové hemisféry, aby se nějak skamarádily, nebo co) a jde se na věc. Mí svalovití kolegové se už houpají opodál a povídají si o takových pitomostech, jako je poškrábaný lak na autě – jako bychom vyjížděli na tu Vltavu z Vyšáku.
První válce jsou tady – a hele! Tkanička zvedá!! To snad ne! Místo abych značně znejistěl, je mé sebevědomí paradoxně posíleno – vždyť já tu problémy nemám! A přichází Kobyla, onen obávaný balvan „rozdělovák“ před Železňákem, proslulým to válcem pravdy – ale co to? Buď jí odstřelili, nebo tu dneska valí – ó hrůzo – tolik vody, že není Kobyla vidět! Že by těch proklamovaných 21 vteřinových kubíku byla pravda? Ještě než mi dojde, že b) je správně, už propadám do té šikmé válcovité hydry. Leč přátelé už pod ní čekají, tak závěs a uklidnit se ve vracáku. Dál to znáte – pár vln podél ohrady papírny, pak 200m v zatáčce klídek a zase trojkové pohoupání, lávka a konec prvního dějství. Hřebínek mi překvapivě narostl natolik, že si pod lávkou ještě trochu surfnu na předposlední vlně – i když se má spolumládež už vzdaluje po hladině loučovické laguny.
Zatímco přátelé - ležérně pádlujíce - probírají na tom nuceném voleji opět naprosto nevodácká témata, křeč z věcí příštích ve mně zase neovladatelně roste. Mlčím a jedu – až k lávce, po které přechází tři nepříliš atraktivní obtloustlé děvy místní provenience. Ne, v téhle křeči až do těžké loučovické kaskády nepojedu: „Kam panenky, kam dété, kam dété, kam dété, která moje budété, budétée má?“ Ta prsatá, ta je má, ta je má, ta je má,… dost, na uvolnění krize (asi jen té mé) to zřejmě stačilo. Smějí se jak dámy nahoře, tak kolegové, bariéra mého děsu se zdá být na chvíli prolomena, jedeme dál.
Válec jezíku u garáží očůrávám „dámskou stezkou“ přes srub vlevo, ale ani mladíci – hrdě se přes korunu valící - zde problémy nemají. Na konci rybníku míjíme startovací šupnu zítřejšího magor-závodu „Devil´s Race …, který spočívá ve hromadném startu čtyř lodí šílenců. Ti se v následujících 300m velmi živé kaskády budou snažit navzájem umlátit pádly – ani ne snad v touze po vítězství, ale hlavně aby to bylo dostatečně hustý.
Zmíněný katarakt “Loučovické kaskády“ je i námi úspěšně zdolán – a jsme u proslulých „vrat“ – jediné šlajsny na trase. Zde se plavba přerušuje skoro povinně. Zejména naše parta si tu vůbec není jistá po někdejším Martinovo vyhnití v pravém vracáku, kdy prý v něm – už dávno bez lodě - rotoval asi 15 minut, protože mu nikdo nepomohl házečkou. Leč to už je dávno, orlům mezitím otrnulo a tak jich většina vrata dává. I když úspěšně, já to ještě se dvěma mladšími orlaty obnáším, rozum tu zcela nečekaně zvítězil.
Valíme dál a já si čím dál víc uvědomuji, že při takhle velkém průtoku jsem to nikdy nejel. Po chaotickém průletu následujícími splachovadly se skoro bojím otočit – ten pohled na řvoucí masu vody v neuvěřitelném spádu je opravdu děsivý.
Při vědomí blížícího se nenasytného chřtánu Škvíry – smrtonosného skoku mezi balvany okolo číhajícího sifonu – se pořád deru ke břehu… přenášíme už tady? Konečně přistáváme vlevo, kde teče mezi pobřežními stromy tolik vody, že se – na rozdíl od dřívějška – dá prokličkovat dalších asi 50m. Jednu chvíli jsem tu tak zaklíněný na boku, že mohu s klidem pozorovat odplouvající hnědou věc, která snad nemůže být ničím jiným, než lidským výtvorem. Že bych se hrůzou už po…..? Uf, to jsem si oddych. Něčí loď opustila jen vycpávka z polyuretanové pěny.
Pod Škvírou se děj opakuje, jen s tím rozdílem, že ve stoupajícím děsu vyhlížím místo pravdy – obávané Schody. A jsou tady. „Na voči“ je nedává skoro nikdo, jdem si to pěkně spořádaně prohlédnout. No nazdar! Tohle že mám sjet? S Jirkou sedíme na kameni a pozorujeme více či méně úspěšné pokusy kolegů (dokonce i jedné dívky) o optimální průjezd. Ten se daří - s uhnutím před posledním balvanem vpravo a klidným nájezdem do klíčového 3m skoku - opravdu jen vyvoleným, ostatní často odsune velmi silný proud doleva – některé až skoro ke břehu. Za téhle vody je sice možný průjezd i tudy, ale v tom šutrovišti to fakt není to pravé ořechové. Naši už projeli všichni – jako poslední jede Tkanička. Daří se mu sice zachytit aspoň střed, ale – probůh! Ta poslední boční roláda ho dostala a daří se mu zvednout až napodruhé – těsně před tou osudovou hranou, do které se rozhodně padat po hlavě nedoporučuje.
Fujtabl. A teď že mám jet já? Ani náhodou. Mátožně tápu zpátky ke kajaku, na tohle fakt nemám. Vždyť Tkáňa má letos za sebou i hodně tvrdé řeky na Korsice, kdežto já z těžších věcí jen Allier a pár dalších řek ve Francii, dolní půlku schodů ve Wildalpenu a asi osm hodin na kanále.
Když už chci dát loď na rameno a důstojně přenést, cože se to tu neválí? Ty samé letité potápky, jako mám já, dokonce taky Necky! A Jirka pojede, už sedí v lodi – taky nemá žádný „kríkáč“. S ním tu krouží ještě jeden kajakář – trochu zralejšího věku – a oba na mě povykují, abych to zkusil. „Když já mám děsný bobky!“ „No to je správný, ty co se nebojej, se topí!“
Pak mám všechno jako ve snu. Úplně mechanicky lezu do lodi, přestože mi hlavou krouží – co to blbneš ty starej šílenče? Vyjíždím, Jirka mne bude jistit odzadu, ten moudrý pán prý taky. Dva hupy do válců a klíčový moment před balvanem je tu nečekaně rychle. Pokus o průskok doprava dopadá přesně jako Tkaničkův, jen valím přímo do toho rozdělovacího šutru. Pravý boční válec mne skoro dostal taky, takže minimálně 5 metrů jedu postaven kolmo na levý bok! I když na tuhle stranu nezvedám, rvu to v hrůze z blížícího se skoku násilím – a daří se. Do správné žumpy už skáču srovnán, pak ještě ta jedna lochna vpravo, pár balanců a MÁM TO!!! Tohle hulákám při dojezdu k parkujícím kamarádům a hned si neodpustím dotaz na věk toho „starce“, co dojel za mnou. Když na jeho mladický věk 48 kontruji svou šedesátjedničkou, směje se, ale pak mě usadí: „No a co, Škranc to sjel eště v pětašedesáti!“ No nazdar, to je tedy hozená rukavice… Leč mí praví přátelé pochvalně mručí a když mi Jirka poplácá po rameni (…no, nad skokem jsi teda byl trochu rozhozenej), je mi jako by mě husím sádlem mazal. Pro tuhle nezměrnou euforii po překonání sebe sama tyhle kraviny asi děláme. Stejně jako horolezci, potápěči a všichni ti cvoci jim podobní.
O dojezdu k myslivně je známo, že také není zadarmo, protože po těch předchozích děsech tu leckdo sleví na pozornosti a plave, ani se nenaděje. Že je to – zvláště za téhle vody - těžké až do konce, potvrzuje závěrečným vyhnitím jinak hodně zkušený borec Martin, kterého dostal ten zatracený válec 100m před koncem.

Máme to za sebou, na ten úlevný moment a překotné blábolení při převlékání u myslivny jsem se asi těšil nejvíc. Honem stručnou esemesku domů („sjel a přežil!“), naložit ty zázračné plováky a hurá domů. Bylo to fakt hutný, ale teď je mi moc dobře. Nemůže mi to zkazit ani Radim provokačním prohlášením: „Já teda nevim, proč my sem lezeme, když už to jezděj holky a důchodci…“
Dobře je mi ještě i druhý den, kdy musím bohužel do práce. Nemohu si ale odpustit pochlubný mejl příteli Hajnýmu, který mi hned druhý den gratuluje a posílá velmi výmluvnou fotku kamaráda Písy, který to před třema lety jel při 22 kubících a propad schodem úplně vlevo. Vyhodil si prý při tom rameno a nebýt kliky, že plaval hlavou dolů těsně u břehu a mohli ho vylovit diváci, možná tu už s námi nebyl…
Jestli Hajnej a Písa dovolí, přiložím tuhle fotku jako ilustraci o čem je řeč a zároveň jako varování, že by se do té vřavy nemělo lézt bez aspoň trochu větších zkušeností. No jó – po bitvě každej generál…
Takže ahoj na Čerťákách napřesrok!

Vše osobně prožil a nutkání se z toho vypsat
podlehl
Baras