GO kayaking

Černá

Schwarzka 29.3. 2006 Text:Tkáňa

Účastníci: Radim Bína, Martin Víšek, Tkáňa
Pozemní podpora: Bína starší

Vše začíná v pondělí večer, kdy volám Martinovy zda sleduje pozorně vodní stavy, že když začínají ty povodně, tak abychom něco nepropásli. Okamžitě dostávám mailovou adresu, kde se dají najít vodní stavy různých řek a mění se cca každé 2-4 hod. Okamžitě druhý den ráno zasedám k PC a začínám hledat naší nejoblíbenější říčku Shwarzku. Bohužel je to špatný. Námi očekávaný stav min. 100cm na vodočtu v Líčově zdaleka ještě není. Koukám ještě několikrát během dne, ale ačkoliv všude jsou stoupající hladiny, tak Schwarzka zůstává stále stejná. Zamačkávám slzu a jdu večer domů.
Ve středu ráno opět první věc po zasednutí k PC jsou ony stránky a hle, v Líčově máme 134 cm. Začínám obvolávat Barase, Radima a Martina a vše je domluveno. Baras trapně odjíždí měřit nějaké koleje, či co až k Jindřichovýmu Hradci, tak námi určený odjezd na 15 hod. nestíhá. V průběhu dopoledne ještě párkrát překontroluji, s potěšením zjistím, že už jsme se dostali na 137cm, tak se může jet. Radimovi se podařilo zajistit otce, co by převažeče auta, tak odjezdu už nic nebrání.
Cestou se stavíme v Líčově a na vodočtu zjišťujeme, že voda klesla už na 128cm, což je nám stále vyhovující. Náš start začíná u staré hájovny kousek za Beňákem. Všude, tak 0,5m sněhu, teplota vzduchu něco kolem +6 C, zato vody asi tak +2C, mezi stromy prosvítá sluníčko. Navlíkáme na sebe po té zimě poněkud zcvrklé neopreny, Radim zjišťuje, že mu chybí boty, ale to ho neodradí. K řece se dostáváme, nejdříve snowkayakingem a pak 100m brodění se po kolena ve sněhu – Radim v ponožkách.
Na vodu sjíždíme elegantně ze břehu a první kapky nám šplouchnou do obličeje. Nestačíme se ani pořádně rozjezdit a hned vjíždíme do první kaskády, kde nás první návaly vody do obličeje upozorní na teplotu vody, což je známka toho, moc neblbnout a jet na jistotu. Radim se stále snaží hledat dámské stezky, aby ho voda potřísnila co nejméně. Ačkoliv máme všichni neoprenové rukavice, začíná se vkrádat první mrazík za nehtíky. Za malou chvíli projíždíme poklidným Beňákem, když se na nás sesype pár sněhových koulí od místních Vietnamských dívek. Přichází první jez, další peřeje a v rychlosti ke břehu, protože máme lávku asi tak 10 cm nad vodou.Za běžných okolností se udělá dobrovolný eskymácký obrat a jede se dál, ale teď se nám opravdu nechtělo.Přenášíme a s lítostí dle stop ve sněhu zjišťujem, že nejsme první, ale ani to nám tu radost z jízdy nekazí. Je tu další kaskáda, další peřej, z hlubokým záklonem podjíždíme další lávku, projíždíme krásnými peřejemi, kde nám obtížnost stěžuje sluníčko svítící ostře do očí. Až po pár kilometrovém úseku vjíždíme mezi rozsáhlé louky a voda se zklidňuje. A je to tady, další strom přes řeku s větvemi do vody. Vyjíždím jako první těsně u pravého břehu, pouštím pádlo, prostrkávám se mezi větvemi, když v tu chvíli je nebezpečný náklon a má tvář si začíná užívat oné mrazivé vody. Lámou se poslední 0,5cm větývky, kterých se snažím zachytit, v poslední chvíli chytám jednou rokou pádlo a zcela dezorientován a v šoku mi hlavou probíhá všechna teorie eskymáckého obratu, jak s pádlem, či bez. Nakonec ho uchopím oběma rukama jako lopatu a opírající se o dno se dostávám na hladinu, v tu chvíli jsem myslel, že se mi rozlítne hlava na tisíce kousků. Záhy se mými zmrzlými končetinami rozlívá horkost a mé smysli se obrací k bolesti v hlavě. Po chvíli otřepání pokračuji dál, každá malá větývka co mě švíkla pak do obličeje, bylo jak říznutí nožem. Po tomto zážitku jsem už docela troufalí a má bdělost poněkud otupěla a záhy se mi to nevyplácí, protože mne atakuje hned další větev a řítím se obličejem zase do hlubin, ale již připravený se hned jedním záběrem dostávám zpět. Projíždíme krásným březovím háječkem, sluníčko nám stále přeje a libujem si jak se nám ten výlet krásně daří.
Po chvíli se dostáváme do Líčova, kde si dáváme malou přestávku, prohříváme ztuhlá těla douškem, horkého čaje a vyrážíme dál. K nádrži Sokolčí se řítíme obrovskou rychlostí, abychom se zahřáli. Bohužel brzy zjišťujeme, že budeme muset pěkný kus pěšky, protože Sokolčí bylo zamrznuté. Tak brodící se zase po kolena ve sněhu – Radim stále v ponožkách jdeme asi 400m k hrázi. Skáčem na vodu, hned nás bere proud a řítíme se do prvních válců, kde následuje další a další, nikdo z nás nemá už čas myslet na omrzlé končetiny – já obličej a valíme se dál. Ze břehu se mi do uší dostává hlas, od nějakého radílka, že je tam kláááááááda, nebo cosi takového. Jedem dál, řeka se trochu zklidní, vyjíždíme levou zatáčku, dostáváme se opět do peřejí, když tu hle… je tam. Naštěstí v pravo je dost velká laguna, tak se podaří v pohodě zastavit, přenesem a pokračujeme v této nádherné jízdě. Obtížnost trochu z pestřuje myšlenka na to, že sluníčko zapadlo a poněkud potemnělo a zda vůbec stihnem dojet za světla.
Valíme se korytem dál, občas peřej, občas válec, vyhýbám se šutru a už nestíhám srovnat a bokem najíždím na kmen, který je zároveň s hladinou. Už je zapíchlé pádlo o dno a vší silou se držím nad hladinou a přemýšlím co dál. Naštěstí je po ruce Radim který najíždí na kmen, přitáhne si mne ke břehu já poposadím pádlo a s pomocí Radima a vypětím zbylých sil se dostávám, bez vážnější újmy přes kmen. Martin nám mizí v kaskádách kde řeka nabírá pěkný spád a troufám si říct, že se dostává na obtížnost WWIII až WWIV, já už bez veškerých sil a necítící končetiny. Hned po té, co se mi daří tohle projet a oslepen nárazem vody z posledního válce mlhavě pár metrů před sebou vidím opět kládu asi 15cm nad hladinou. Už mi nezbývá nic jiného než to pořádně rozpádlovat, pokusit se nadhodit špičku na kmen a přehoupnout se. První fáze by se podařila, když tu mi máčkla voda na zadek, následoval epesní loping, který by mi mohl kdejaký rodeista závidět a onu kládu podeskymovávám. Následuje další kaskáda kde už se dočkáváme taky ukázky Martinovo eskymáka a po pár metrech dojíždíme zmrzlí, ale plni nezapomenutelných a krásných zážitků.