Velikonoční pádlování – sbírka varování a ponaučení

20.4.2009 20.19 Štítky: Itálie, Koppentraun, Rakousko, Slovinsko, Soča, Velikonoce |

I letos jsme vyrazili na Velikonoce – na tři volné dny – pádlovat do světa. Sestava 9-ti pádlistů se sešla v pátek podvečer na kanále, nakládáme a rychle vyrážíme. Dnešní cíl je spací místo v Itálii, už jen kousek od první plánované řeky Soča.

Když však asi kolem jedné v noci (po 500-ti kilometrech) dorazíme na malebné místo u jezera, musíme se zase otočit. Jezero je zamrzlé a všude mimo silnici asi metr sněhu. Zaskočilo nás to, protože doma se odehrávaly historicky nejteplejší Velikonoce a řada z nás vyrazila v sandálech a kraťasech. Jedeme tedy dál s tím, že zkusíme kemp v Bovci – zda bude jakoby před sezónou otevřený bez placení, či nikoliv. Kolem druhé ráno projíždíme kolem zavřené závory a rozhodujeme se pro parkoviště u řeky u slalomové trati u obce Trnovo. Je to risk, protože ve Slovinsku je spaní mimo kempy zakázané (na rozdíl od Itálie). Jedno pivo po dojezdu a hurá do spacáků. Při diskuzi u piva pronáším osudovou větu: „Kluci, víte že už jsem 12 let neplaval?“

Ponaučení první

Hned ráno zjišťujeme, že risk se nemusí vyplatit. Budí nás policajt. Je nekompromisní, přesto však maximálně férový a vstřícný. Pokuta za spaní mimo kemp je 80EUR, při placení na místě 40EUR. Mimo auta vidí spát 4 lidi plus malý stan a dává slevu – zaplatíme 40EUR x 3 osoby. Po lidech spících v autech se nepídí, nebo ho to ani nenapadlo – o čemž pochybuju, protože spočítat lodě na střechách bylo fakt snadné. Jirka zkouší vyjednávat, ale ukáže se, že něco zaplatit musíme, protože o nás ví jeho šéf – patrně nás tedy naprášil někdo z opodál stojící loděnice, ze které se ráno vyrojí mladí slalomáři trénující na trati.

Nu což, když se to rozpočítá, tak to jednoho vyjde asi jako dva kempy, což jde unést.

Ponaučení druhé až čtvrté

Nasnídáme se a jedeme do Bovce pro permity na řeku (1,67 EUR na kajak). Startujeme z nasedacího místa Srpenica II na asi 3km dlouhý jednodušší úsek. Jede s námi i méně zkušená Tkaničkovo ségra Janča, kterou po cestě asi třikrát lovíme. Je krásně a řeka má spoustu smaragdové průhledné vody. Teče zhruba 50m3/s a pěkně to uhání. Po cestě s Jirkou řešíme, zda se vydáme dál na Trnovský katarakt. Před slalomkou končí Tkanička a Janča. Slalomka samotná je perfektní, ale řeka už dává znatelně najevo svou sílu. Trať se mi povede a tak získávám jistotu a rozhoduju se pokračovat. Jirka s Martinem Brožem končí a tak dolu jedeme v pěti: Martin Go, Marťas, Radim, Radek a Já.

Prvních několik set metrů už se vyznačuje solidním spádem a obtížností. Řeka jde pěkně z kopce, vracáky jsou malinkaté a dá mi na krátké lodi dost práce se do nich dostat. 50 kyblíků je pořádně cítit. Navíc pociťuju únavu z předchozího úseku a několikerého chytání Jančy lodi. Zastavujeme u levého břehu. Řeka ještě asi 100m pokračuje stejným způsobem, ale dál je extrémně nepřehledná. Ve vracáku je nafouklá chcíplina jakési slepice – špatné znamení. Chceme sjet ještě dva relativně přehledné skoky a zastavit vpravo. Podle dalšího pohledu na řeku se chci rozhodnout o pokračování či (ještě možném) návratu. Vyrazí Radim, za ním MartinGO, pak já a Marťas s Radkem nakonec. Jedu blízko za Martinem – mám rád někoho nablízku. Tentokrát se to však nevyplatí, trošku se pomotáme v jednom vývařišti, řeka nabere rychlost a už je ouvej: nestíhám vracák, ani se pořádně naštelovat a padám pozadu asi 2m dolů úzkým průskokem mezi dvěma kameny. Přes rameno vidím ošklivého bílého načechraného bubáka, jak se na mě těší. Není to tak strašné, ale pustit mě nechce a tak – bohužel – pouštím pádlo. Jako na potvoru mě to ihned po tom pustí. Zvedám rukama – zdárně ale nějaký bubláček mě ihned znovu práskne – no aspoň jsem si dýchnul. Pak už nečekám. Katapultovací funkce nového klečení funguje skvěle.

Bohužel tím všechno samozřejmě jenom začíná. Rychle zjišťuji, že při tomto průtoku nemá smysl cokoliv dělat. Snažím se pravidelně dýchat, když je to možné, a pokud možno se nechat unášet co největší masou vody – tedy mimo sifony, kterých je tu nepočítaně a jsou nesmírně silné. Občas za sebou vidím Marťase, který se sakra statečně vydal za plovoucím kamarádem. V jednom z prvních skoků mám loď ještě blízko sebe, což má jedině ten efekt, že mě řádně praští do obličeje. Piju litry vody a plavu takto asi 200m přes nejobtížnější úsek. Najednou se ocitnu trochu víc ke straně, úsek mezi skoky delší, proud pomalejší, zkusím trošku poplavat, na příštím skoku se nohama odrazím od kamene ještě víc ke straně, propadnu úzkou průrvou mezi dvěma kameny už skoro u břehu a málem se za ně chytím, ale pod nimi už nohy mají dno a jsem šťastně na sluníčkem rozpálených vápencových balvanech na břehu. Pořádnej plaveckej krkanec, Marťas se na mě zubí z vracáku o schod výš a o dalších dvacet metrů dál už vidím vyplašené obličeje Radima a Martina kteří se řídí mezi šutráky s házečkami v rukou. Kouknu dolů, loď je na dohled v laguně pod starým mostem, do které zbývají jen dva jednoduché hupíky a tak vysílám Marťase, který však zachraňuje už jen pádlo. Uff.

Co teď? Sejdu k laguně, jsem v cajku – akorát trochu krvavý od lodě rozražený ret. Co jsem proplaval podle kluků radši ani vidět nemám, tak mi Marťas převeze házečku a na jistotu se dopravím na pravý břeh. Kluci nahoře ještě chvilku sledují další loď, která připlula bez majitele už od slalomky. Mizí jim pod šutry a nakonec v dáli. Kus přenesou a sjedou do laguny. Domlouváme se, že budou pokračovat po vodě a já po břehu – třeba se Scudoňa bude tetelit někde ve vracáku a bude moci být zachráněna.

Po břehu to jde rychleji, ale je to dost protivné. V mírném úseku jdu/plavu kousek vodou až nakonec dorazím na konec nejtěžšího úseku, kam vede krkolomná stezka od silnice a kde nasedá spousta lidí na poslední mírnější úsek. Ptám se lidí – loď plavat viděli, ale neví o ní. Ze sifonu naproti vysedacímu místu vytahuje jiná parta loď co plavala za mnou. Je v dost zuboženém stavu, prakticky úplně zničená.

Čekám na kluky na vysluněné loučce, až najednou přijdou shora od silnice. O kaskádu níž po mé rozplavbě posoudili dnešní obtížnost jako příliš vysokou a vydrápali se s loděmi z kaňonu na silnici a pak zpět k řece na poslední úsek. Z lezení po kamenech na břehu jsem dost zničený, tak opouším kaňon a loď hledají ve vodě už jen kluci. Já dojdu po silnici. Tam mne skoro hned odchytí protijedoucí karavan, jestli prý nehledám loď – já že modrou – no a ona byla ve vozejku:) Chvilku mne povozí karavanem, než vyřídí co potřebovali a nakonec dovezou za klukama na vysedací místo. Panuje obecné veselí a všichni už se teší na mé neoprenové pivo. Loď k neuvěření vše přežila jen s drobným faceliftingem na špičce a (opravitelně) porouchaným klečením.

No a ta ponaučení? Pádlovat obtížnou řeku, za velkého průtoku, na nové lodi, na začátku sezony, po již ujetých několika kilometrech, je dobré si pořádně rozmyslet. Také „zastavíme támhle v tom vracáku nad obtížným místem“ zavání průserem pokud u toho vracáku nestojí zachránce, který by pomohl těm, kterým to z jakýchkoliv důvodů po cestě nevyjde.

Ponaučení páté a šesté

No rychlá sváča a vyrážíme. Máme to daleko – až na Travignolo, takže pěkných cca 250(?) km horskými silnicemi a průsmyky. Cesta utíká pomalu a všichni jsou po příjezdu na místo pozdě v noci řádně unaveni. Všude kolem sníh a hrozná zima, tak stavíme Tesco stan pro 2,5 osoby a soukáme se do něj 3 (s Marťasem a Jirkou).

Ráno nás naštěstí nikdo nevyhání a tak máme čas pomalu za dohledu okolo procházejících turistů rozmrznout. Balíme a jedeme hledat řeku. Ta se schovává pod přehradou hluboko v údolí. Snažíme se k ní dostat, dokonce kupujeme mapu, ale neúspěšně. Jediná slibná cesta je zahrnutá sněhem. No tak příště.

Jedeme dál – na Otz. Vybíráme cestu přes vysoký průsmyk (San Leonardo, 2500 m.n.m.). Nejprve sjedeme kousek dolů do Bolzana a pak už jen stoupáme. Když už jsme docela vysoko, všimnu si červené cedule u silnice, bohužel sám a jen v rycholsti. Až ve výšce cca 2100 m.n.m. zjistíme, že průsmyk je kvůli sněhu neprůjezdný. Chvilku postojíme, pokrčíme rameny a můžeme pokračovat – dneska už bez pádlování až na Kopík. Na dálnici přes Brenner to máme ještě přes jeden průsmyk. Naštěstí průjezdný. A naštěstí je na autoturistiku skvělé počasí. Jarní hory jsou nádherné a svatební rulandské bílé famózní. Cesta zvesela ubíhá. Stavíme na vyhlídkách. Radim si nahoře v průsmyku dokonce zaservisuje bavoráčka, kterým panička doprovázela na jedničku svého muže až nahoru do průsmyku. Auto se však v tomto skvěle přístupném místě rozhodlo, že chce podrbat od firemního servisu a jinak dál nepojede.

Cesta ubíhá dobře, až už skoro na dosah „Tkaničkovo chaty“ nám při prudkém brždění z Alhambry spadnou lodě. Čtyřpruhá silnice je v deset večer naštěstí prázdná. Buhužel nejvíc to odnese samozřejmě nová loď Martina Brože – má trošku ustrouhnutý a promáčknutý růžek. Naštěstí skutečně nic vážného.

A večer probíhají neoprenové krysí tresty.

Ponaučení? Vázat lodě pořádně, kontrolovat vázaní během jízdy (dnes jsme urazili 550 km) a číst mapy.

Ponaučení sedmé

Ráno nás samozřejmě na chatě poprvé vyhmátli. Les už je po loňských vichřicích prořídlý a kde se vzal tu se vzal chlapík a stařičký zelený myslivec. Chlap nás nejdřív pokáral co to tam robíme a varoval, aby jsme to nedělali. Ale viděl, že se tam chováme slušně tak to dál neřešil. Důrazně nás však varovasl před lavinami padajícími do řeky. Moc jsme mu nerozuměli, ale vystrašili jsme se dostatečně. Takže na chatě už se nespí – to je ponaučení této kapitoly.

Rychle balíme a přejíždíme k nádraží na nástupní místo. Snídáme. Nervíme (alespoň já a Jirka). Vody je zase dost. Tentokrát průzračně zelená. Kluci odvezou auta a jedeme. Janča opět s námi s tím, že dva prostřední katarakty přenese. Jednou ji odlovíme bez problémů, ale podruhé už je to těsně nad prvním kataraktem a loď nám zase plave pryč (Janču samozřejmě máme). Vylejzáme na břehy a žasneme – místo mezi katarakty je vyplněno dopadem laviny a sníh je přeříznutý řekou napůl, takže je řeka lemovaná snad deset metrů vysokými stěnami sněhu, který hrozí odlomením. Toto myslel chlapík, když nás na chatě varoval.

Přenášíme, pár kluků musí trošku adrenalinově traverznout řeku u padlého stromu nad prvním kataraktem, ale dopadá to OK. Mezi tím zjišťujeme, že se loď zasekla uprostřed druhého kataraktu. Většina z nás přenáší a následuje asi dvouhodinová záchranná akce lodě. Nejprve se snažíme loď vyšťouchnout házením malých i velkých klacků do proudu nad ní.

Nefunguje to a tak se Martin zajistí, přesune se na kámen do řeky a snaží se na loď nejprve sám a poté s Radimem dosáhnout.

Nakonec navážeme klacek na lano a po sérii hodů, zamotávání a rozmotávání šňůry a uvolňování klacku pomocí celé sady házeček se konečně povede loď uvolnit. Jedna házečka zbyla a tak rychle s Marťasem běžíme loď chytit pod druhý katarakt, což se naštěstí hned povede.

Martin si při návratu na břeh zažije ještě pohnutý příběh „sám ve válci na laně dýchám očima“ ale je kamarády rychle zachráněn. Pomalu vše balíme. Někteří jedou první katarakt a druhý přenesou (přeci jen je té vody dnes opravdu hodně). Janča pokračuje pěšky tak jako tak a zbytek vyráží přes naprosto luxusní peřeje, obrovské vlny a načechrané šluchty. Všichni mají oči navrch hlavy ale tentokrát je to štěstí. Ke konci se na klidnější úsek připojuje i Janča a jsme v cíli.

Ponaučení poslední

Balíme a jedeme domů. Cesta ubíhá dobře. Akorát kluci v Radimově T4 musí u Freistadtu vyřešit překvapivě prázdnou nádrž prosbou místňáka o kanystr nafty. No a to bylo to poslední ponaučení.

Závěr

Ne že by ta ponaučení byla o něčem novém, nebo o něčem, na co jsme dosud pozor nedávali. Ba naopak! Berme to jako solidní varování před nastávající FrancieTour. A za to tahle akce rozhodně stála. I za to krásné počasí a popádlování a autocestování po jarních horách, co nás potkalo.

Kuba

PS: fotky jsem vykradl MartinoviGO odtud a Marťasovi odtud.

PSII: je to můj subjektivní pohled, tak snad jsem na něco nezapomněl

Dodatek

Vlastně ani ta huba tak rozbitá nebyla:

Soutěž

Článek soutěží o notebook na kdesportovat.cz: http://www.kdesportovat.cz/soutez