Wolfsteiner Ohe
Jarní probuzení na WW III-IV
Tak jsme si s Pavlem pěkně naběhli! Káňa s Martinem nás vytáhli do Bavor, kde prý teď teče jediná řeka – jakási Wolfsteiner Ohe za Freyungem. Sice nám už v Budějcích řekli, že jde o divočinu kategorie uvedené v nadpisu, ale asi jsme po dlouhém vodním půstu zapomněli co to obnáší, nebo nám to díky zakulacení Šumavy nějak nepřišlo možné. Nenecháváme se zviklat ani drobným deštěm, který se za Strážným mění v krupicový sníh…
O té řece nevíme vůbec nic, jen Martin si o ní něco přeložil z německé kilometráže (má jít o úsek jen 6 km) a z Internetu dneska ráno zjistil, že je na nějakém vodočtu 95, což prý je 15 cm nad sjízdným minimem. I tak nás obdivuhodně vede nejen s autem do obce Ringelai, kde budeme končit, ale poměrně rychle nacházíme i místo startu dole v údolí vedle vsi Aigenstadl. Po průvleku lodí lesem nasedáme pod malou přehradou s velmi pozoruhodným rybím přechodem, jehož kamenité koryto se vine po úbočí jako silniční serpentýny.
Říčka nás vítá asi sedmi kubíky skotačícími v mělké WW I-II, což je dobré na rozjetí, ale už teď nám dochází, že „něco“ musí přijít, protože německé kilometráže rozhodně nic nepřikrášlují a jsou poměrně přesné.
Asi po kilometru pohody je to tady. Údolí se zařezává do skalnatého kaňonu, v němž jest nám proskákati asi 100m v dobré III+. Docela mi buší srdce – nedávno jsem se dožil šedesáti obletů slunce, v práci v podstatě jen dřepím u počítače a fyzičku si zlepšuju snad jen razítkováním projektů a občasným mytím auta. Jako poslední to ale úspěšně zvládám stejně jako mí o polovinu mladší kamarádi – abych na závěr peřeje ve WW II předvedl svůj obvyklý „majstrštych“: bokem na nevinný šutrák, přepad doleva, kde nezvedám a v mělčině se pod lodí nepodtočím – plavu!!!
No, stane se. Dál je zase kus uklidňovací dvojky než dojedem k dvoumetrovému skoku do hnusného válce v té nejhorší variantě – zahnutý do U vydutého po proudu, takže se voda vrací pod největší proud i ze stran. Rychle se alibisticky hlásím k záchraně házečkou, a Martin jde na to. Má najeto dost tvrdých terénů i nějaká klání rodeová a loni dokonce požíval výhod testovacího jezdiče fy Pyranha, za což si mohl koupit velmi levně kríkovku s výtlakem 300 l. A jelikož má jen 70 kilo (tedy Martin…), očekáváme jen svižný průlet po vršku bublin a dobrý – Káňo, pojeď.
A hele? Panu Čochtanovi po zimě asi chybí nějaká dušička do hrníčku – prásk špičkou rovnou do šutru někde pod vodou, odraz zpátky do válce, loď bokem a honem scénář přepsat. Dva pokusy o zvednutí – bez nároku, první z celku odplouvá to hlavní – helma! To už bojujícímu borci nabízím házečku – zatím jen posunky ve smyslu „už jí chceš?“, abych ho snad předčasným vrhem nějak neurazil. Stejně má ještě pádlo, ale to už taky pouští a vyhnívá…, tak snad teď? Ne, ještě to nevzdává a snaží se vyplavat, zatímco kajak zůstává bezmocně rotovat v té vřavě. Už je málem venku, ale v tom došla Čochtíkovi trpělivost a šup s ním zpátky! Po prvním vynoření po mně máváním záchranu už docela důrazně požaduje, tak mu na ty 3 metry šňůru skoro podám – vítej příteli mezi živými…
Neodpouštím si šibeniční vtípek – tak co kluci, mám nechat házečku rozbalenou? Néééé, zbal jí voléééé! Důstojně tedy přenášíme – ještě že nevyhynuli tihle hodní pitomci (Martine sorry), kteří coby tzv. kontrolní brouci nám ostatním zachraňují životy nasazením svých vlastních.
Jedeme tedy dál – z toho já od své plavby a Martinovo boje o život paradoxně uklidněn, i když terén docela houstne. Je to silně technické, taková horší Kamenice. Stále vylézáme k prohlížení, naštěstí nejsou nikde stromy spadané až do vody – těch pár je dost vysoko nad hladinou. Asi od půlky převažuje čtyřka, tedy Lipno (ale to jezdíme v září, kdy už máme něco najeto!), fuj tajbl. Martinovi jsme sice všechnu výzbroj pochytali, ne však zřejmě jeho odplulé sebevědomí, protože za chvíli plave zase! A po něm Pavel, který sedí na břehu a skuhrá, že se otlouk jak píšťalička.
Bez ztráty květinky je tedy jen Káňa, i když i on má k čistotě průjezdů hodně daleko. To mu ovšem vůbec nevadí, aby nás – kterým už docela slábnou síly – ještě trochu nesral náznaky hravých figur u jednoho těžkého dojezdu do tišiny. Škoda, že tu nejsou holky, ty by čuměly na našeho Agassiho! Jak by nad jeho výkonu vzdychaly úžasem, tak by se hodně nasmáli při pohledu na mně. Už ani nevím, kolikrát jsem bázlivým záklonem postavil svoje „Necky“ do nechtěné svíčky a kolikrát jsem klukům způsobil veselí neovladatelným průjezdem průseru pozadu…
Plácáme se v tom bludišti už asi tři hodiny, když se s Pavlem rozhodujem jít dál pešky, protože nám úplně došlo palivo a na další zvrhlou zábavu tohoto typu prostě nemáme. Prohlašujeme se fotografy a asi 200m úsek děláme těm dvěma potrhlým bláznům jen reportéry. Někde 100m za uzoučkou visutou lávkou (po níž jít s lodí na rameni bylo díky houpání tak WW III) ta hlavní hrůza končí – hurá zpátky do lodí, abychom na dojezdu k autu dělali jakože jsme to zvládli taky.
Těch blbých šest kiláků jsme se trápili 4 hodiny! Ale je to za námi a vylezlo sluníčko, ať žije adrenalin! A taky štrúdl od Milenky a chleby a čaj. To je na tom světě krásně!
Pro případné zájemce:
Z Č.Bu. je to 118 km. Asi 4 km za Freyungem směrem na Passau odboč vlevo k podjezdu do dědiny Aigenstadl a v ní vpravo na Ringelai. Zde je cíl buď hned u mostu, anebo přes něj přejeď na pravý břeh a malinkou silničko za pilou se dej asi 400m proti proudu mezi domky. Start je pod přehradou, jak bylo popsáno a ta leží prakticky pod velikým mostem té hlavní silnice – asi 1 km před odbočkou na Aigenstadl. Na řeku vidět není, musíš lesem dolů do údolí – spíš od mostu šikmo jakoby po proudu. Jo, a těch 95 na vodočtu (který jsme neviděli) je optimálních! Víc si nikdo z nás nepřál a míň by byla místy šílená šutrovačka.
Silné zážitky a dojezd zaživa vám přeje
Baras
Zapsal 11.3.2007 – druhý den po přežití.
